O knize: 2005 / Když si osvojíme základy konkrétního myšlení, začneme téměř tím, že se rychle odnaučíme apriorizovat pojmy a zvykneme si je používat přes okulár různých „světů života“. Trhovky v Athénách, klábosící o Demosthenovi a Isokratovi, by ztratily řeč, kdyby kdysi slyšely slovo idea v pozdější sémantice, řekněme z úst Locka nebo Kanta. Stejně tak: nikoho by dnes nenapadlo vyjádřit svůj obdiv svému partnerovi slovy: „Ty jsi prostě, no, nějaký psychopat!“, což ještě koncem 19. století, po úsilí spisovatelů a módních psychologů odhalil, že to nebylo jen na těle, ale také na „duši“, by se dalo dobře chápat jako kompliment. Na druhou stranu je nepravděpodobné, že bychom žili v 19. století, kdy bychom někomu vyjádřili svůj obdiv slovy: „jaký úžasný člověk!“, i když v dnešní době lepší kompliment nelze vymyslet. Nějaký lexikální démon chtěl, aby se „psychopat“ dnes vyskytoval ve stejném rozsahu významů, ve kterém bylo „úžasné“ včera (z plešatý = blázen, hlupák). Slova jsou „pekelné stroje“. To znamená, že spisovatel nebo řečník by si neměl vzít příklad ze svých kolegů v obchodě, ale spíše ze sapéra pohybujícího se minovým polem. Každý ví, že v tom druhém případě to sebemenší neopatrnost může roztrhat na kusy. O to nedbaleji se chovají v prvním případě a doufají, že nebudou označeni za psychopata, ale stále za hlupáka